WHAT HAPPENED

*začátek příběhu*

Bezbrannost. Bolest. Strach. Beznaděj. Stud. Urážky. Nadávky. Slabost. Odtržení. Hněv. Zmatenost. Slzy. Kladu si otázky, na které nikdy nedostanu odpověď. Ptám se proč, ale odpověď nepřichází. Chci mít někoho u sebe a zároveň se bojím všech. Nemůžu si vzpomenout. Nechci si vzpomenout. Na to, co se stalo. Sežírá mě to a v ten samý okamžik to nechci vědět. Kam se poděli ty dny? Proč si nemůžu vzpomenout? Proč mě všechno bolí? Kam jsem šel? S kým jsem šel? Proč jsem šel? To mi už nejspíš nikdo nezodpoví. Ledaže bych si vzpomněl. Ale ne, to se nestane. Tomu nevěřím. Už uběhl víc než měsíc co jsem se probral a pořád nic. Několikrát za noc se vzbudím na nesmyslné sny. Jsou to jen malinké útržky a nic mi neříkají. Někdy je to záblesk nějaký situace. Jindy jen tiché bolestné sténání. Jako každou noc, ani teď to není jiný. Naopak je to ještě horší. Strhnu se ze spaní. Tváře mám zalitý slzami. Opírám se o postel za mnou. Skládám tvář do dlaní. Chci na to zapomenout. Najednou cítím dotek na ruce. Opět jsem ji vzbudil. "Honzo, neplakej. Byl to jenom sen." Hladila mě po vlasech. "Už je dobře. Jsem tady." "Eliško, j-já se bojím... vzpomněl jsem si." Pevně mě obejmula. "Nemysli na to. Už je to za námi." Políbila mě do vlasů a já se o ni opřel. Nedokázal jsem přestat brečet. Ty vzpomínky boleli nejvíc.

*vzpomínka*

Dneska mám 20. Oslava je až zítra a tak jsme se domluvili s přítelkyní, že dnešek strávíme společně. Dopoledne jsem měl několik schůzek a odpoledne jsem pracoval v kanceláři. S Tomášem jsme zkoušeli novou hru na Vive. Teď je cca devět a já vyrážím k Elišce. Naposled co jsme byli spolu celý večer, bylo na jejím maturitním plese. Pak jsme na sebe neměli moc čas. Už má naštěstí odmaturováno a můžeme se klidně věnovat jeden druhému.

Koukali jsme Rules Don't Apply od Warrena Beattyho. Eliška tenhle film miluje, a já si myslím, že je celkem v pohodě. Přitulila se ke mně a já jsem ji jednou rukou objal okolo pasu. Eliška mě políbila na tvář a já si ji podržel za krk u sebe. Začali jsme se líbat. Rukou mi zajela do vlasů a mírně za ně zatahala. Ona to prostě umí. Museli jsme se na krátký okamžik odtáhnout, protože nám došel dech. Dotýkali jsme se čely a hleděli si do očí. "Miluju tě," zašeptala. "Já tebe taky," znovu jsem spojil naše rty. Jemně ji dal ruce na boky a pomalu ji vyhrnul košili. Jo, nechce se mi ztrácet čas s knoflíčky. Jen se usmála do polibku a na vteřinku se odtáhla, abych ji mohl sundat košili. "Někdo je nedočkávej." Přesunula se na můj krk a ze rtů mi unikl slabý sten. Vzal jsem ji na ruce a přešel s ní do ložnice. Opatrně jsem ji položil na postel. Sundal jsem ze sebe tričko i džíny. Obvykle zbožňuju tyto hrátky, ale dnes mi něco říká, že opět nějakou dobu nebude na to čas. Pomalu jsme se dostali až k tomu hlavnímu. Líbal jsem ji od bříška až ke rtům. Zakňučela, když jsem ji přešel po vnitřní straně stehna. "Pořád bereš prášky?" Ujistil jsem se. Přeci jen za půl roku se to mohlo změnit. "Jo." Políbil jsem ji a pomalu do ní vniknul. "Tolik si mi chyběla." Vydechl jsem ji u rtů. "Tys' mi taky chyběl." Neskutečně jsme si to užili. Bylo to plný něčeho, co je mezi námi už téměř rok.

Položila si hlavu na mojí hruď a zadívala se na mně. "Měl bys začít nosit patku." Zasmála se. "Tobě sluší víc než mě a ještě by si nás pak spletli." Eliška má taky tak nějak ostříhaný vlasy jako já. Jen ona je nosí dopředu a na stranu, takže to vypadá, jakoby měla ofinu. Zezačátku to přišlo hlavně mým kamarádům a rodičům divný ale zvykli si na to.

"Lásko," políbila mě na rty. No není to krásny probuzení? "Dobré ranko." Usmála se, jakmile jsem otevřel oči. "Dobré." Po snídaních v posteli jsme společně šli ke mně domů. Odpoledne byla oslava a pak jsem si šel zaběhat. Nevím, co mě to napadlo, ale prostě jsem chtěl běhat. Jenže to jsem neměl dělat. Když jsem měl za sebou nějaký ten kilometr, slyšel jsem, jak nějací kluci něco řvou. Nechal jsem to být a běžel dál. Najednou jsem jen ucítil ráno do zad a před očima jsem měl už jen prašnou cestu. Nadávali mi. Mlátili mě. To všechno se dalo snést, kdyby mě neznásilnili.

*konec vzpomínky*

*konec příběhu*


Tento príbeh by som sem ani nepublikovala, ale pred rokom (2016) som ho dala na wattpad a ku podivu si získal pár prečítaní. Tak je aj tu. Nedávam sem možnosť hodnotenia ale dúfam, že sa bude aspoň niekomu páčiť. Je odvážny, a ojedinelý v mojej knižnici, ak by s tým mal niekto problém -> copyrigths na predošlej stránke :)