VAĎÁK THEORY PART 1

Vadimov pohľad

Zrovna jsem dělal na novém videu, když mi napsala má dobrá kamarádka Valentýna:

Zasmál jsem se nad tím. Ví, že ji nenechám tak dlouho čekat. Dodělal jsem efekt a šel jsem k ní. Nebydlí daleko, tak jsem si vzal jen mikinu. I když je docela zima a to jako fakt. Vyběhnul jsem ven a myslel, že umrznu za ty tři minuty, co mi trvá cesta. Sakra, vždyť ani ráno nebyla taková kosa. No nic, kašlu na to, stejně dokud vyjdu do pátého patra, budu nadávat, že mi je horko.

Přišel jsem k ní. Chvíli ji trvalo, než mi otevřela. Měla na sobě, tu hezkou košili, ve které ji to moc sluší. "Čau, děje se něco?" "Ahoj... no docela i jo." Sklopila pohled a nervózně si pohrávala s vlasy. Tohle nedělala od základky, kdy mi řekla, že se jí líbím. Ona se mi v ty době nelíbila. Za to teď bych i vraždil, jen aby byla se mnou. "Tak co se stalo?" Odkašlala si, "Horác mě pozval na rande," hluboce vydechla. Ne, to se mi snad jenom zdá. Ten spratek! Přeci ví, že se mi Valy líbí. To mi nemůže udělat. "No a nevím, co mu mám říct: jo nebo ne?!" Dodala po chvilce, když jsem byl ticho. Fajn, Vadime jen klid. Nesmí na tobě nic poznat. "Valy, tohle je... já nevím... co ti mám na to říct. Když se ti líbí a máš ho ráda tak jdi." Pokrčil jsem ramena na znak toho, že ji opravdu nevím co říct. "Jo, mám ho ráda stejně jako Štěpána nebo Honzu."

Mě neřekla?! To znamená, že mě má radši?! Že se ji líbím?! "Jestli k němu nic necítíš tak nechoď. Stejně u tebe musí i ten nejžádanější kluk počítat s tím, že ho odmítneš... to seš prostě ty. Nejdeš ven jen tak s někým." Malinko se usmála a povzdechla si, "když já ho nechci zklamat." "Tak hele, Valy," chytil jsem ji za ruku, "jak moc ho máš ráda od 1 do 10?" "Nevím... šest?!" Zapochybovala. "A zbytek kamarádu?" "Čtyři, možná pět, ale jeden je z daleka předbíhá." Jen tak dále Vadime. Ještě pár lichotek a bude to. "Tak se na Horáce vykašli a jdi s tím, co ho máš nejradši." "To nejde!" Řekla rázně, jakoby ji píchli jehlou. "Byla by to největší chyba v životě." Dodala už o něco klidněji. "Valentýno, riskuj... po posledních měsících se už nemusíš ničeho bát." "Ale můžu." Do háje holka já tě nepoznávám. Přemlouval jsem ji víc, než bylo dobrý. Už jsem zkoušel všechno. Nakonec sem to vzdal.

Horáci těš se, až se mi dostaneš do rukou. Takovou scénu ti neudělá žádná holka, jako já! Na tuhle holku mi nesahejte... NIKDO! 

Odchytil jsem si ho po škole. Spěchal, ale mě to bylo ukradený. "Horáci, co si o sobě, sakra, myslíš?!" Chytnul jsem ho za rameno. "To nemůžeš myslet vážně!" Řval jsem na něj. "Co jako?" Podíval se na mne zmateně. "Jak můžeš zvát Valy na rande, když víš, že se mi líbí. To se nejlepšímu kámoši nedělá!" "Když se nedokážeš rozhýbat, máš smůlu." "Ne! To rande zrušíš!" "Nikdy!" "Nemůžeš s ní chodit." Spolužáci na nás koukali, jestli náhodou nebude i rvačka. Nesmí být. Jinak na to Valy přijde a to nechci. Ztratil bych u ní i tu poslední šanci, protože z duše nenávidí rváče. "Ale můžu!" Strčil jsem do něj, "Valentýna je má!" "Není, je to její rozhodnutí a ty s tím nic neuděláš." Řval na mne taky. Vztek ve mně narůstal, ale musel jsem se kontrolovat. Valy už nejspíš taky skončila škola a může tudy každou chvíli projít. Řekl jsem mu "něco" hodně sprostého po rusky a odešel jsem. Musím se okamžitě uklidnit, Kdyby mě doběhla, poznala by to na mně a já bych ji to musel všechno říct.

Několik týdnu jsem nebyl v kontaktu ani s jedním. A pořád mi vrtalo hlavou, jestli se přeci jen nesešli. To prokletý rande mi nedávalo spát. Konečně jsme šli ven s Valentýnou. Začal jsem ji hned zpovídat co a jak ohledně Horáce. "Nešla jsem s ním na to rande." Díkybohu! "Nemáš ho ráda natolik, aby si mu věnovala čas mimo partu?" "Musím lépe dělit svůj čas." Skvěle jsme se bavili. Trávili jsme spolu čím déle tím víc času. Každý den jsme se čekali po škole a šli jsi sednout nebo domů. Ani nevím jak... dali jsme se dokupy. Já a Valy. Valentýna je úžasná holka. Dlouho byla to škaredé káčátko a teď je z ní hezká labuť.

Postupem času jsme se začali hádat. Bylo to pořád víc a víc. Moc mě to pokaždé mrzí. Jinak to není ani teď. Ano, hádáme se. Kvůli naprostý pakovině. "Vadime, přestaň, ne... nebudu poslouchat tyhle výmluvy. Buď se mi začneš konečně věnovat víc, nebo si můžeš zůstat sám i s videama." Řvala na mně. Nepoznával jsem ji. Byla naprosto jiná. Její překrásné bledě modré oči se změnili v temnou modř a její poklidný hlas v něco co mi připomínalo, co nevím pojmenovat. "Valentýno, chápeš, že tohle mě může posunout někam zcela jinam?!" "To říkáš pokaždé!" Oči ji najednou zbledli a zaleskli. Pevně jsem ji obejmul i přes to, že se bránila. "Valy teď ti to slibuji naprosto vážně a upřímně: jakmile to s Adamem doděláme, budu jen a jen s tebou." Rozbrečela se, "pššt, miluji tě, Valy." Opětovala mi obětí.

Zas se to na nějaký čas urovnalo, ale teď jsem už opravdu dokončil to video a věnoval ji všechen čas. Horác ji chtěl pořád získat a naše hádky mu jen nahrávali do karet. Naštěstí jsem si ji udobřil dřív, než stihla vyjít ven a on neměl šanci. To jsem si ale jen myslel... Horác měl několik měsíců na to narozeniny a řekněme si to na rovinu. Jo, byla pařba. Lil se jeden panák za druhým a já si toho jako fakt moc nepamatuji, ale Horác neváhal mi to všechno barvitě připomenout. Měl jsem chuť se zabít. Tohle jsem Valentýně nemohl udělat. Ne! Nic jsem ji neřekl, ale myslím, že něco tušila. Že není všechno s kostelním řádem. Před Velikonocema opět odjela s rodiči někam do zahraničí. Tam se nevím, jakým zázrakem dozvěděla o ty party. Mám vážný podezření, že ten "zázrak" se jmenuje Horác. Jelikož na všechny dovolené jezdí jejich rodiny spolu.

Rozešla se se mnou jednoduše přes textovku a pak mi přišla vynadat i osobně jaký jsem děvkař. A měla u toho docela hezký publikum - my rodiče. Ty mi to taky dali hezky vyžrat. Hodně mě bolel takový rozchod, ale stejně to nemělo na facku od táty. Za to že jsem podvedl Valentýnu. On prý takového syna nevychoval.

Nejspíš jsem je všechny zklamal, na plné čáře. A taky, že alkohol není omluva. Největší výčitky přišly, když jsem po nějakém čase potkal Valentýnu. Potkal, spíš jen viděl na ulici. Neměl jsem nějak moc odvahu se ji přimluvit po tom, co mi řekla. Málem jsem ji nepoznal. Změnila se. Měla dlouhý tmavě hnědý vlasy, o hodně lepší postavu a hlavně zcela jiný styl. Nedala dopustit na volné košile a legíny, no teď na sobě měla uplý džíny, jemnou halenku a podpatky. Neskutečně jsem začal litovat toho skutku. Nechat odejít tak krásnou holku. Já, jsem vůl padlí na hlavu, asi.

Ne jeden večer jsem málem skončil s flaškou. Nechtěl jsem nikam chodit a doma mi za každého panáka ségra ráno nafackovala. "Když si nedáš říct, tak to z tebe vymlátím." "Hodně štěstí, sestřičko."

Táta už měl taky ze mě nervy a docela mě překvapilo, když se jednou ke mně přidal. Pili jsme hodně dlouho a hodně moc. Ráno přišla největší rána pod pás. Vzbudil jsem se kolem obědu a zbytek dne jsem strávil v koupelně. Táta se na tom dobře bavil. "Tak co, už máš dost?" "Jo, nikdy víc nebudu pít." "Pozor co říkáš, Váďo."

Valentýna se mi pořád vyhýbala, ale blížila se jedná akce, na které budeme oba. Bojím se. Nevím, co čekat. Bude se se mnou bavit? Bude mě nenávidět? Má někoho? Nebo ne? Mám vůbec šanci u holky jako je ona? Nejspíš ne.

Vytvorte si webové stránky zdarma! Táto stránka bola vytvorená pomocou služby Webnode. Vytvorte si vlastný web zdarma ešte dnes! Vytvoriť stránky